Mám za sebou 10 let braní psychofarmak, to mi od depresí opravdu nepomohlo. Po těch deseti letech pak tři roky psychoanylýzy s docházením 2x v týdnu. To mi od depresí pomohlo. Velmi pozvolna a ne zcela. A bylo to bolestné. Jistě bych si tedy neměla myslet, že deprese je něco málo vážného, mělce uloženého kdekoli v těle či duši.. Přesto je ze mne terapeut pan Havelka sňal v důsledku tak lehce, jako by mávl kouzelným proutkem. Nebo spíše vztáhl ruku a vyndal je jedním tahem odkudkoli. Co se týče rychlosti a efektu, je to myslím dost přesné. Před započetím transformační terapie mne taková možnost ani nenapadla, přestože jsem četla na jeho stránkách chvalozpěvy jiných klientů a klientek. Má zkušenost s touto terapií mne tedy nutí k přehodnocení a zároveň se divím, co je to za proces v transformační terapii, jak je to možné?
Odpověď se mi naskytla asi tak dva týdny po skončení terapie. Kousek za Českým Brodem na široširé rovině nám plavným skokem skočila před auto srna. Řídil přítel a nedalo se dělat vůbec nic. Jsem citlivý člověk, tak jsem zoufale zakvílela. Někde v mysli se mi začal odvíjet můj známý depresivní monolog: Nesnáším auta, silnice, celou tuhle civilizaci, je to všechno na nic a já jsem tu špatně. A nevyslovené za tím - a nezmůžu s tím vším vůbec nic. Emoce jaksi zaseknuté v prostoru a v duši necitlivost a ochromení.
Vzhledem k tomu, že jsem za sebou měla 12 hodin transformační terapie, naštěstí jsem z té šablony téměř okamžitě vyklouzla: „S láskou a vděčností přijímám, že jsme zabili to krásné zvíře, které nám skočilo pod kola tak plné života.“ Najednou jsem plakala, slzy mi tekly po tváři proudem, cítila jsem jen lítost bez postranních myšlenek a dokonce radost, že mohu plakat a vyplakat se. A pak ještě mnohokrát, kdykoli jsem si vzpomněla. „S láskou a vděčností“ je zaklínadlo. Je to jako by mne držel někdo v náručí. A zatím drží člověk v náručí sám sebe a soucítí sám se sebou. Není to litování nebo litování se, je to jen lítost. Ne myšlenky, jenom emoce.
Takže přece jen léčení traumat přijetím. Pod vedením terapeuta dojít k tomuto “osvícení“: Přijetí je možné a nutné. A nejen tak nějaké přijetí, je bezpodmínečně nutné, aby to bylo přijetí s láskou a vděčností. Řekněte „s láskou a vděčností“ a soustřeďte se na to vyslovované. Cítíte teplo? Pokoru? Snad radost? Takové to musí být přijetí. A trauma se nekoná. Proč bych pak kdy měla mít deprese, dokážu-li toto.
Takže ne tak úplně kouzelný proutek nebo kouzelná ruka. Terapie znamená naučit chytat ryby, ne darovat rybu! To je věřím řešení, které něco může změnit trvale. Dokonce celý další život.
Má zkušenost podporuje teorii transformační terapie: Naše emocionální problémy v dospělosti nejsou přirozeným důsledkem bolesti prožité v dětství. Příčinou dnešních úzkostí a depresí je bolest, kterou si sami působíme tím, že i teď se sebou nevědomky zacházíme právě tak , jak nás to v dětství naučili.
Deprese mám od dětství a nepřijímání jsem dostala do vínku. Nepřijímala jsem sama sebe, tak, jak mne to naučili, a vztáhla jsem svou zkušenost s nepřijímáním sebe sama na celý svět. A mé prožívání mne proto po celý můj dosavadní život týralo. Místo radosti úzkost, místo lítosti deprese… Ráda přirovnávám člověka k přírodě, k jiným živým tvorům. Vycházím z toho, že to, co je u lidí zdravé, v podstatě kopíruje ostatní přírodu (Konrad Lorenz). Ale tohle se tedy vymyká, neníliž pravda? Přemýšlí snad srnka v lese, že les nestojí za moc a v zimě nebude mít co jíst?? Že ji budou honit vlci? Nebo sysel? Má trauma z toho, že nemá dost zásob? Prostě dělají co je třeba a co můžou a nedělají si starosti. Přijímají vše tak, jak to je. No tak vidíte.
K přečtení doporučuji též článek:
„Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí.“ Nejenže tento prostý poznatek objasňuje příčinu většiny úzkostí a depresí, ale skrývá v sobě i klíče k jejich terapii.
Jan Havelka o transformační terapii
